Pokud jde o drogy, stát a velká část společnosti tíhnou k hysterii, i když o tom nemají sebemenší tušení. Drogy totiž představují velmi pravdivý, ne-li ten nejpravdivější, přístup do světa bohů, démonů a dalších entit. Drogy, které jsou nabízeny čistě přírodou, jsou darem od bohů.

Například domorodí Američané označují psychedelické houby, známé také jako magické houby, za tělo bohů, protože obsahují psilocybin. S psychedelickými látkami, které byly zpracovány v chemické laboratoři, je rozhodně třeba opatrnosti. Pokud se na výrobě LSD podílel ďábelský chemik, nebo pokud měl chemik prostě špatný den, mohou se stát nepříjemné nebo i horší věci.

V každém případě drogová paranoia bezproblémově zapadá do obrazu naší západní kultury. Její příběh o původu začíná lží místo pravdy: V rajské zahradě, v divoké, svobodné přírodě, byly drogy přirozenou součástí života, protože každý věděl, že pouze skrze spojení s bohy se život může rozvinout v plné míře.

Teprve po vyhnání z Ráje bylo definitivně rozhodnuto, že drogy již nejsou povoleny. Drogy, které mohly navázat spojení s bohy planety Země. Protože od té doby se lidstvo muselo dřít a bojovat, místo aby usilovalo o dokonalost své duše. To, že drogy byly poté předefinovány jako jablko – další lež – ukazuje nízkou úroveň křesťanského náboženství.

Po 5000 let žili lidé život v utrpení a lži, jehož vrcholem je náboženství, jehož hrdina je uctíván v pozici nejhoršího utrpení, aby se člověk mohl vždy utěšovat, že bude takového přibíjení ušetřen.

Vynuceni nesnesitelnou bolestí z úplného oddělení individuálního vědomí od celku božského vědomí, do kterého jsou například divoká zvířata absolutně vědomě integrována. Ale možná by se bytosti milující svobodu, jako jsou lidé, nikdy nevystavily takovému utrpení otroctví a války, kdyby vlastnily rozšířené nebo osvícenější vědomí.

Omráčení, lži a především nejhorší druh násilí byly cenou za vzestup lidstva k vysoce technologické kultuře. Děly se ty nejhorší věci, které lidi nutily k nesmírné práci. Například z Německa máme zprávy, že ve starověku, kdy se považovalo za nutné přeměnit sexuální energii na pracovní energii, byli milovníci masturbace někdy zaživa stahováni z kůže jako trest a odstrašující prostředek.

Celé toto pozadí naší západní kultury, včetně tajemství ukrytých ve Vatikánu a jinde, se nyní může bez problémů dostat do veřejného povědomí, protože lidstvo, plně si vědomé své vlastní vývojové historie, se již nemusí děsit samo sebou, protože temný věk je nyní konečně u konce a stojíme na prahu zcela nové éry, ve které lidé na planetě Zemi mohou konečně sklízet plody svého dlouhého utrpení a trápení.

Moderní technologie s počítači a roboty, ti milí otroci, kteří nikdy netrpí a které lze v případě potřeby jednoduše vypnout. V konečném důsledku nic na planetě nefunguje bez otroctví, protože všechno, ponechané samo sobě, má tendenci se stát divokým a být znovu přivlastněno prvotní přírodou.

Toto bylo v podstatě jádro západní kultury: nutkání zlomit lidskou svobodnou vůli. Od Egypťanů po křesťany byli vysíláni skuteční odborníci, aby toho dosáhli. Duchovní a náboženské koncepty, které s tím souvisely, měly vždy primární cíl držet lidi dál od jejich původních přírodních bohů.

A dnes, po skončení antiteze v lidském vývoji, stojíme na začátku syntézy, fáze 3, a pokud lidstvo nebude úplně hloupé, může v právě započatém tisíciletí dosáhnout velkolepého revolučního triumfu, který způsobí obrovskou senzaci a upoutá pozornost celého vesmíru. Deprimující Ježíšův příběh se najednou objeví ve zcela jiném světle.

V syntéze tedy lidská evoluce dospěla k bytí pro sebe, což je dobře popsáno na úrovni Hegelovy logiky, která představuje uvědomění si, tj. osvícení bytí, jako pokrok od bytí o sobě k bytí pro sebe. Výsledek evoluce tedy vždy zahrnuje obojí

Původní přístup k bohům a jejich drogám, tedy integrace otevřeně zakotvená ve vědomé mysli a nikoli pouze v podvědomí, do kosmického vědomí, je přirozeně stejně tak jeho součástí jako rozvinuté a zralé ego, které může novému kolektivnímu vědomí dodat obrovský impuls síly.

Kdybychom se jen dokázali osvobodit z pout dualistického myšlení, tj. úzkoprsé duality, která dokáže vyřešit pouze vnitřně protichůdné rozpory, dokonce rozdělit vesmír na bytí a vědomí, a tak na filozofickém základě prohlásit válku za trvalou podmínku lidské existence.

Opět Hegel: racionální myšlení, které uvízne v nekonečném, či spíše nekonečném přelétávání teze a antiteze, se promění v rozum, když pochopíme, že teze a antiteze mají v syntéze vždy něco společného.

A tak, díky všem bohům vesmíru, jsme nyní dosáhli cíle ve 3. tisíciletí, kde samozřejmě drogy a věda tvoří jednotný celek, stejně jako biologie a počítače k ​​sobě dokonale ladí. Skok ve vědomí na vyšší úroveň uvědomění je na spadnutí nebo se odehrává, ve které již neexistují žádné věčné antagonismy: žádní Židé vs. Arabové, žádní Židé vs. nacisté, žádná policie vs. zločinci, žádný první svět vs. třetí svět, žádný věčný protiklad mezi dobrem a zlem, ať už vnitřním nebo vnějším, atd.

Spíše má nyní množství kulturních, náboženských, individuálních a kolektivních identit poprvé šanci žít kolektivní identitu po celém světě, a to díky moderním komunikačním technologiím a sítím, aniž by se muselo podřizovat hierarchickému systému vymývání mozků. Náhlý přístup všech lidí na Zemi ke všem informacím je skutečným darem bohů.

Jedna z nejhorších logických pastí lidské evoluce je nyní překonána, a to fakt, že energetický výdaj na výrobu objektu nebo výchovu lidské bytosti je vždy mnohonásobně vyšší než energetický výdaj na jeho zničení. Není proto divu, že podle zákona setrvačnosti lidé opakovaně secházejí ze správné cesty a stávají se destruktivními.

Děje se to hlavně proto, že v době zatmění vědomí se individuální ego může cítit nekonečně osamělé a ztracené. Do té míry, do jaké lidé díky moderním technologickým možnostem srůstají ve vyšší celek a individuální ega znovuobjevují svou duchovní a psychologickou identitu ve sdíleném celku, takže žádný člověk se již nemusí ztraceně toulat.

A především, pokud se dualistické myšlení již nebude vnucovat jako základní pedagogický vzorec všemu a zločinci a policisté budou jednoduše vychováváni a institucionalizováni z výchovných důvodů, pak zločin zmizí, lidé si mohou znovu vypěstovat důvěru a dokonce i lásku k sobě navzájem, když bude jasné, že v očištěném a humanizovaném ráji již neexistuje primitivní darwinismus, o kterém se domníváme, že musí být potlačován a kultivován primitivními donucovacími systémy.

Pokud pochopíme, že Země je obrovský živý organismus a že lidé jsou jejími nejvědomějšími a nezávislými buňkami, pak lidstvo může skutečně dosáhnout velkých věcí, protože už nebude plýtvat 90 % svého času zbytečnými hašteřeními. Můžeme vytvořit ráj, kde mohou lidé a bohové koexistovat.

Jedinec, který chce dosáhnout velkých věcí, může obvykle vytrvat pouze tehdy, má-li mnoho lidských pomocníků nebo skutečně kráčí ruku v ruce s bohy, kteří dokáží odpovědět na naprosto všechny otázky a kteří v případě pochybností mohou dokonce přímo zasáhnout, pokud hrozí nebezpečí pro úspěch celého úsilí.

Ale to by se v tomto bodě nemělo zatajovat; z vlastní zkušenosti víme, že může jít o velmi obtížný boj mezi vlastním egem a vůlí k božskému celku, dokud není vlastní ego připraveno se skutečně a dobrovolně integrovat do božského celku.

I když je člověk nekonečně úspěšnější, když spolupracuje s bohy, protože i bohové jsou naprosto fascinováni, když lidé dosáhnou velkých věcí, jako režiséři ve filmu, znamená to také, že v pozdějším životě mají bohové v sporných záležitostech konečné slovo a v případě pochybností musí ego ustoupit do pozadí. To je však zcela oprávněné, protože individuální ego se svým omezeným intelektem nikdy nemůže plně pochopit a zvážit všechny nekonečně mnoho aspektů.

Nicméně během takových iniciačních procesů je jedinec opakovaně tázán bohy, zda si to skutečně přeje, neboť jakmile je člověk povýšen na božskou úroveň, není cesty zpět, pouze úspěch nebo smrt. Kvalitativní skok v lidské existenci a vědomí je však tak velký a působivý, jakmile je lidská duše přijata do kruhu bohů, že touha po návratu, jakmile člověk překročí stín vlastního ega, jednoduše nevzniká.

2003